Ahoj.

Zdravím všechny, kteří mají úctu k ruční práci a řemeslu.

Jako většina tvůrců jsem i já něco vytvářela od dětství. Pak jsem to vzala přes šití oblečení pro sebe a děti, asi jako téměř každá z nás, narozená ve 20. století. Což se teď, již ve zralém věku hodí....

Celé věky jsem si myslela, že pracovat s kůží je jen pro řemeslníky a odborně způsobilé. Až mě nedávno napadlo, zkusit, jaké to je, pracovat s kůží.

Měla jsem za mlada kabelku z hovězí kůže a byla nesmrtelná a voněla mi. Řekla jsem si, že si zkusím podobnou ušít, že se prostě naučím něco nového. Zatím na ni nedošlo, na kabelku pro mne, protože nemám na ni čas.

Protože mě baví celé hodiny sedět nad střihem, koumat, jak to celé složit dohromady, lepit si modely z papíru, tu a tam něco ostřihnout, pak to celé zmačkat, hodit do koše a začít znovu. A když už si to hezky sedne, příjde na řadu šablona z tvrdého papíru a desítky a desítky dírek na stehy vyražených kladívkem a dírkovačem. To je terapie, jakou si nezaplatíte. Děsně návykové!

Od skicy návrhu, přes vytvoření střihu až po finální úpravu je to velmi uspokojující proces, který jsem nezažila ani u jedné z mých tvůrčích fází. Ať už pryskyřice, polymerová hmota, či malba na sklo, ani jedno mi nepřineslo takový pocit uspokojení a radosti nad hotovým výrobkem.

A ano, jsem samouk a nechrlím jeden kus za druhým, ale dělám jen to, co se líbí mně a co bych si sama koupila.

Tak ať se Vám líbí také.

Ria Sniehottová